Sociální politika v praxi IV
Stalmach Ladislav 08.10.2015 22:28:44
Omezení svéprávnosti II. díl
V naší obci žije zhruba šedesátiletý svobodný muž s psychiatrickou poruchou, který nemá žádné příbuzné. Budu ho zde označovat jako pan Petr. Jelikož se jeho porucha vyvinula až v posledních asi deseti letech, žil Petr celkem standardně v bytě, který byl v jeho osobním vlastnictví.
S rozvojem poruchy se pan Petr začal léčit na psychiatrii, ale první, kdo si všiml, že je nesvéprávný byl pravděpodobně zloděj, který jej podvodem připravil o byt.1
Bohužel, až tento okamžik byl pro naši obec moment, kdy jsme začali situaci řešit. Řešení už samozřejmě nespočívalo v navrácení bytu vlastníkovi, spočívalo „pouze“ v uspořádávání stávajících poměrů našeho občana. Po dohodě s Petrem jsme podali návrh na zahájení řízení o omezení svéprávnosti a zároveň jsme začali řešit další problémy. Policii jsme oznámili podezření na trestný čin podvodu v otázce vylákaného bytu, zajistili jsme Petrovi ubytování v obecním bytě, zajistili jsme mu pravidelnou stravu prostřednictvím pečovatelské služby a v neposlední řadě jsme se začali zabývat konsolidací jeho příjmů i výdajů. Zjistili jsme například, že banka panu Petrovi sjednala velmi nevýhodné bankovní produkty, které dotyčný, vzhledem ke svým příjmům a životnímu stylu, nebyl schopen využívat. Výdaje pana Petra jsme na počátku, poté co jsme uhradili nájemné, další náklady na bydlení a stravné, omezili na osmdesát korun na den, které jsme mu skutečně vydávali denně. Postupně se finanční situace pana Petra zlepšovala, dnes dostává jednou týdně tisíc osm set korun a na obci má uloženo zhruba dvacet tisíc korun jako rezervu pro případ nouze, nebo na neočekávané výdaje.
Co se týče zdravotního stavu pana Petra, jsme v kontaktu s jeho psychiatrem a domníváme se, že je stabilizovaný. Kontakt s lékaři by měl být pro opatrovníka samozřejmostí. Když byl pan Petr vážně pokousán psem, nebyl pak schopen absolvovat léčbu. Jednak sám ze strachu z bolesti nevyhledal lékaře a jednak, když jsem jej k lékaři dopravil, lékař, který s nim jednal jako se svéprávným, jej nechtěl ošetřit, protože opatrovanec sám řekl, že o to nestojí. Až na můj zásah byl opatrovanec ošetřen, s konstatováním, že bez ošetření by pravděpodobně přišel o ruku.
Přesto, že nám žádný zákon takovouto péči neukládá, domnívám se, že podchycení těchto občanů, kteří jinak strádají na okraji společnosti, je správné, přináší pozitivní výsledky a vše bývá v konečném důsledku také pozitivně hodnoceno ostatními občany obce.
Mgr. Ladislav Stalmach
1 http://blisty.cz/art/57658.html