Rukověť starosty

1.2. Starověké pojetí spravedlnosti a právní jistoty

Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.

Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)