1.5.1. Jak snadno odmítnout hlasy volající po morálních hodnotách?
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).